Příběhy mladého elfa V přírodě najdete i to, čemu neuvěříte..

Na to, co se stalo během boje si Talen nepamatoval. Vzpomínal si jen na to, jak obrovská skřetí bestie zavelela k útoku. On nebyl ale ani schopen nadechnout se. Hlava se mu zamotala a on upadl. Věděl ,že ho zachytil mladý, zlatovlasý elf s téměř bílýma očima a odnesl ho stranou. Jak Talen později zjistil, tento elf byl jeden ze Zlatého Lesa. Ale jak se jmenuje , už se nedozvěděl. Mladý elf doufal, že se mu podaří svému zachránci poděkovat. O průběhu bitvy neměl ponětí. Než omdlel uplně, slyšel dva zvučné elfské hlasy vybízející ostatní k útoku a pak řev prvních zraněných skřetů. Potom už upadl do země zapomnění. A teď seděl stále na místě, kde ho bělookoý elf položil. Viděl, že boj skončil. Elfové měli malé ztráty a kupili mrtvé skřety na hromady, aby se spálili. Vlastní druhy pohříbali do země. Jednou tu bude stát památník s jejich jmény. Teď ale nebyl čas jej tesat. Dokud měli elfové výhodu, hodlali z Rohanu vybít skřety, a dovolit tak zemi Pánů Koní opět se svobodně nadechnout. "Co to mělo být?" Talenovy za hlavou zazněl pevný hlas. Když vstal a otočil se, pohlédl do tváře králi elfů. Thranduil tam klidně stál ve stříbrném hávu a rudém plášti. Skřeti zastihli elfy výjímečně celkem nepřipravené, a tak se žádný ze sličného národa nezdržoval tím, navléknout si zbroj. Prostě bojovali tak, jak to nejlépe uměli. "O čem to mluvíš?" "O tvé reakci na naše nepřátele. Jsi elf nebo vyděšená Gondorská žena?" Králův hlas začal nabírat na síle. Talen věděl, že Thranduil je dlouho klidný a celkem milý elf, tedy, poznáte-li ho hlouběji, ale taky věděl, že když se hněvá, stojí to za to. "Nejsem žena!" "Ale ani muž!" Thranduil zavrtěl hlavou a světle stříbrné vlasy ho švihli do tváře. Stáhl si jeden z neposlušných pramenů za ucho a pohlédl svýma chladnýma očima do těch Talenových. "Protože muž neuteče z boje. Rohanští muži, teď nemyslím jezdce, ale obyčejní sedláci, bránili Hlásku vidlemi, kopím, vším co měli po ruce. A Ty? Elf s mečem, lukem a šípy omdlíš?" Thranduilova slova byla sice krutá, ale ti, kteří je slyšeli, věděli že se král zlobí právem. Někteří elfové se přece jen otočili a vydali se za Elrondem. Jeho pomoc tady bude více než potřeba. "Ale to je přece něco jiného!" bránil se zoufale Talen. Touhle větou ale rozzuřil krále ještě víc. "Něco JINÉHO?! Nebojovali snad proti skřetům?!" "Bojovali..." hlesl Talen. "Tak co je na tom jiného?" "Jsi tak... zlý." vykřikl Talen. Zlý. Thranduil netušil, jestli se má té dětské větě začít smát, a pokud, tak jestli obyčejným smíchem, nebo jestli se nemá smát už hystericky. Nakonec ale jeho tvář zůstala tvrdá jako kámen. Ani úsměv. Chvíli tak stáli proti sobě. A najednou se Talenovou tváří rozlila bolest. Thranduil jej ostře udeřil. "Vzpamatuj se bačkoro. Tady jsi v armádě. Tady je válka. Elrond Ti jistě výcvik dal." "To ano!" Talen se držel za zčervenalou tvář."Ale vždy říkal že jsem pro boj malý!" Thranduilovi uniklo ze rtů tiše úšklíbnutí. "Jsi-li ještě tím dítětem, tak se zbal a vypadni. Co vůbec umíš?!" "Krotit zvířata!" "A jak Ti tohle pomůže v boji?!" "Thranduile dost!" Talenovi se ulevilo, když slyšel známý hlas lorda z Roklinky. Král Temného Hvozdu hrdě zvedl hlavu a pohlédl Elrondovi do očí. Oba byli podobné krve. Oba byli podobného postavení. Oba bojovali za svobodu, za stejné ideály. Ale přesto... Každý byl jiný. "Co se tu děje? Proč tak křičíš?" "Protože nejsi schopen vycvičit řádného vojáka." odpověděl Thranduil. Jeho hlas nebyl ani arogantní, ani povrchní. Jeho hlas byl upřímný a ona upřímnost se zařezávala Talenovi do uší. "Vycvičil jsem Talena stejně, jako jsem vycvičil zbytek Roklinky." "Tak to mi vysvětli, jak to, že ještě nejsi mrtvý..." Thranduil dělal že přemýšlí."Už vím. Protože tady všem chrání zadek Temný Hvozd." Tahle slova, vyřknuta v hněvu a bez přemýšlení, byla tou poslední kapkou v kalichu obou elfů. Unavení z boje, rozčilení z předešého dne, smutek, že přišli jedné z vesnic na pomoc pozdě, pohřeb vlastních elfů a zranění udělala své. A tahle slova byla to poslední, co mohl lord Roklinky snést. Beze slova tasil dlouhý, stříbrnozlatý meč a o krok ustoupil. Ano. Tohle byl důstojný způsob jak si vyříkat problémy. I Thranduil tasil. Jeho meč z Mithrilu se leskl v zapadajícím slunci. Oba pánové čekali na správný okamžik. A když slunce zapadlo, jejich meče se ztřetli. Nebojovali proto, aby se zranili. Ale proto, snad aby ulevili svému hněvu. Po 20 minutovém souboji, pro Talena plném strachu o lorda Elronda, oba elfové naráz sklonili zbraně. Stáli jen proti sobě, a vypadali, jako když se baví jen očima.Elrond se otočil a odešel do svého stanu. Chudák Talen tam pořád stál, vydán králi Thranduilovi na milost i nemilost. "Zítra odcházíš." "CO?!" vykřikl Talen."Kam?!" "Zpátky do Roklinky. Tam budeš v bezpečí... Dítě." s těmi slovy vrátil meč do černé pochvy. "Ale proč?" "Protože jsem tak řekl, a ty tak uděláš." Talen neměl slov. Jak tohle mohl lord Elrond dopustit? "Otče, nebuď takový." Bezva. Přesně tohle Talen potřeboval. Lítost Prince Temného Hvozdu. To už ho rovnou může litovat i Šmak. Thranduil se otočil a pohlédl na svého syna. Ten k nim pomalu šel, ve tváři vážný výraz. "Nebuď jaký?" zeptal se Thranduil. Legolasovo chování ho vytočilo, ale zase se uklidnil. "Jako výbuch. Chápu že Tě hněvá, že Talen nebojoval jak by měl ale..." "Jak by měl? Ten "elf" omdlel ještě dřív, než skřeti udělali první dva kroky." "No a?" "No a? On byl velitel můj drahý synu." Legolas se kousnul do rtu. Tohle nečekal. "Otče, to se stane. Příště už neomdlí." Thranduil nadzvedl obočí. "A teď pojď. Musíš se nechat ošetřit." změnil téma princ. Thranduil jen zavrčel cosi ve smyslu 'Jediné co musím je jednou zemřít.' načež se Legolas rozesmál a rozešel se za otcem. Talen byl tak unavený... Otočil se, a rozhold se že se vydá ke svému stanu. Ale potom ho uviděl. Elfa se zlatými vlasy, oblečeného v černé a s bílýma očima. Měl by mu poděkovat. Ale najednou byl elf pryč. Nikdo si ho nevšiml. Má snad Talen vidiny?